Bez nároku na sebe zůstaneš přesně tam, kde jsi.

Mezi přijetím reality a rezignací je tenká, ale zásadní hranice.

„Bez nároku na sebe zůstaneš přesně tam, kde jsi.“

Zní to možná tvrdě, ale je to jedna z nejpoctivějších pravd, které si můžeme přiznat.

Často se smiřujeme s tím, co nám „bylo dáno“, s podmínkami, ve kterých jsme vyrostli, s rolí, kterou jsme si zvykli hrát, s limity, které jsme si časem začali vyprávět jako fakta.

Jenže mezi přijetím reality a rezignací je tenká, ale zásadní hranice.

Přijetí říká: „Takhle to teď je.“

Rezignace říká: „A takhle to zůstane.“

A právě tady začíná nárok na sebe.

Není to o tlaku, perfekcionismu ani o neustálé nespokojenosti.

Je to o vnitřním rozhodnutí, že svůj život neodevzdám okolnostem.

Že pokud chci víc klidu, víc radosti, víc smyslu nebo i víc materiálního zajištění, musím se stát aktivním tvůrcem, ne pasivním příjemcem.

Psychologicky je to jednoduché: náš mozek miluje komfortní zóny.

I když nejsou ideální, jsou známé.

A známé rovná se bezpečné.

Proto tak často zůstáváme stát na místě,

i když vnitřně cítíme, že bychom mohli jít dál.

Nárok na sebe ale znamená:

👉 vystoupit z pohodlí známého

👉 připustit si, že můžu víc

👉 a hlavně začít jednat, i když to není dokonalé

Protože změna nezačíná velkým skokem.

Začíná malým, opakovaným rozhodnutím nespokojit se s verzí sebe sama, která už nám přestala stačit.

Možná to, čemu říkáme „pokora“ nebo „přijetí“, je ve skutečnosti jen dobře zabalená rezignace.

A možná si tím jen omlouváme, proč nic neměníme.

Tak co myslíte vy?

Je větší síla přijmout svůj osud tak, jak je… nebo mít odvahu chtít po sobě víc i za cenu nepohodlí?

Všechny mé osobní zkušenosti i vzdělání je Vám k dispozici.

Budete-li mě potřebovat jsem zde pro Vás…

Mira Anna Barsa