Dítě velmi citlivě rozpoznává rozdíl mezi ochranou a strachem.

Dítě velmi citlivě rozpoznává rozdíl mezi ochranou a strachem.

Dítě velmi citlivě rozpoznává rozdíl mezi ochranou a strachem, když zákaz není vysvětlený, ale vynucený.
„Možná nejde o mě. Možná jde o něj.“

Ochrana říká: „Jsem tady, když to nezvládneš.“
Strach říká: „Raději to ani nezkoušej.“

A právě tady se rodí ten zásadní posun.

Když rodič nedovolí dítěti nést přiměřené důsledky, nechrání ho před světem, ale chrání sebe před vlastním nepohodlím.
Před úzkostí, že dítě selže.
Před bolestí, že bude muset být oporou.
Před odpovědností, že výchova není kontrola, ale doprovázení.

Jakmile tohle dítě začne tušit, může to mít dva dopady:
Buď v něm vznikne vzdor.
„Ukážu ti, že to zvládnu i bez tebe.“

Nebo naopak pochybnost.
„Když mi nevěří, asi na to nemám.“

V obou případech se ale narušuje to nejdůležitější: vztah k vlastní kompetenci.

Erich Fromm kdysi psal, že skutečná láska není o vlastnění ani o kontrole, ale o podpoře růstu druhého člověka i za cenu, že nás to vystaví nejistotě.

A právě to je pro rodiče nejtěžší role:
unést, že dítě půjde do světa, udělá chybu, zraní se… a vrátí se.
Ne proto, že musí.
Ale proto, že chce.
Protože tam není strach.
Ale prostor.

Možná tedy nejde o to, kdy dítě „odhalí slabost rodiče“.
Možná jde o to, kdy poprvé pocítí, že mu někdo nevěří natolik, aby ho pustil žít.

Kde je podle vás hranice mezi ochranou a omezováním?
A kolik „bezpečí“ je vlastně jen převlečený strach rodičů?

Umíte si na to odpovědět?

Všechny mé osobní zkušenosti i vzdělání je Vám k dispozici.

Budete-li mě potřebovat jsem zde pro Vás…

Mira Anna Barsa