Garmin místo Rolexek

Před lety jsem hodila Rolexky do šuplíku. Krásné, lesklé, prestižní… ale upřímně? Hodinky, které mi akorát ukážou, kolik je hodin, mě nedokázaly nakopnout z gauče.
Pak ke mně nějak tak přišly Garminky.
Kdo je má, ví, že to není jen kus plastu s displejem. Je to osobní trenér, motivátor a někdy i lehce sarkastický kamarád.

Garmin má totiž jeden dar: umí vám nenápadně, ale vytrvale připomínat, že jste celý den seděli na zadku.

Ta vibrace na zápěstí, co říká „MOVE!“ — to je v podstatě jemné „Hej, koukej se zvednout, než se ti zadek přilepí k židli“.
A pak jsou tu odznáčky. Ty malé digitální medaile, které vás přimějí udělat i posledních 200 kroků před spaním jen proto, abyste je získali. Směšné? Možná. Funguje to? Stoprocentně.

Jak jsem zjistila, že za moji kondici může pár pikselů na zápěstí

Nikdy bych nevěřila, že mě k pravidelnému pohybu dokáže přimět maličký gadget, který vypadá jako obyčejné hodinky. Vždycky jsem si myslela, že disciplína je o silné vůli, kávě a pevném nastavení budíku.

Ale kdo má vůli cvičit 5 až 6 hodin denně?

Leda ten, kdo má vidinu pár milionů nebo účasti na olympiádě.

A pak přišly chytré hodinky – a všechno se změnilo. Najednou jsem měla osobního trenéra na ruce, který mi sice neřval do ucha, ale uměl být mnohem nepříjemnější.

Odznáčky, vibrace, grafy, výzvy… Jo, tahle malá krabička mě naučila, že když sedím moc dlouho, prostě musím vstát.

A že 10 000 kroků denně není žádný vtip. Tak začala moje nová cesta – cesta, která mě drží při životě a která možná pomůže i vám.

Jak mně Garmin zachránil disciplínu a znovu mě vrátil do života

Bolest, bezmoc, slzy… a taky tvrdohlavost, pot a malá každodenní vítězství. Můj příběh není o tom, jak jsem se jedno ráno probudila zdravá, šťastná a připravená uběhnout maraton. Ne. Je to o tom, jak se nevzdat, i když vám okolí naznačuje, že už „to nemá cenu“.
Potkala jsem lidi, kteří to vzdali. Já jsem si vybrala jinou cestu.

Nazvala jsem ji „v Zenu“.
Držet se jedné výškové linie. Nevybíhat zbytečně nahoru, nepadat dolů, prostě držet směr. V životě to pro mě znamená vědět, kam jdu, a kráčet promyšleně.
Občas si z té cesty vědomě odbočím — ne proto, že bych se ztratila, ale protože mi to něco přinese.

A i když mě k téhle filozofii přivedl pád na úplné dno, dnes vím, že právě tahle „cesta Zenu“ mi zachránila život.

Ano, vyhodila jsem si z hlavy logiku, kterou mě častovali lékaři, odborníci z ortopedie, traumatologie, neurologie, experti na rehabilitace po úrazech páteře a další.

Snažila jsem se být bdělá, bez medikace proti bolesti a na otupení nervů, učila jsem se vnímat svoje tělo, soustředit se na každý pohyb a naučit svoje tělo znovu chodit, rovně, po špičkách, patách, do schodů, kopců a dolů a později běhat, lyžovat, jezdit na kole, plnohodnotně pracovat a hrát si s vnoučaty a nebát se, když na mě chtějí zkusit chvat.

V mládí si člověk může dovolit se flákat, být líný a věřit, že tělo to všechno nějak vydrží. Ale kolem pětatřiceti už to není žádná legrace — tělo nechutně tuhne, energie ubývá a lenost se snaží získat trůn. A právě proto je dobré mít po ruce něco, co vás nejen motivuje, ale taky trochu popostrčí, když to sami nezvládáte.

Pro mě jsou to Garminky. Můj malý, věrný parťák na cestě „v Zenu“, která mě drží na nohou i ve chvílích, kdy bych nejraději zůstala sedět.

A jestli se mě ptáte, jestli bych se ještě někdy vrátila k Rolexkám?

Možná… až do nich Garmin zabuduje krokoměr, připomínání „hej, zvedni se“ a taky odznáček „překonej Frantu“ a „jógu už jsi cvičila“? Do té doby ale zůstávám na své cestě — s Garminkami na ruce a odznáčkem v kapse.

Jo, a ta mrcha, sešroubovaná páteř, mi dovolí dát ruce s Garminkami až na podlahu, což bylo Rolexkám úplně....

A pokud se budete chtít dovědět a naučit více, můžete mi zavolat.

Jsem tu pro vás.

Mira Anna Barsa