Má u nás etiketa špatné PR?

Má u nás etiketa špatné PR?

„Babi, ten pán mi řekl: ‚Chcete to auto, mladý pane, zabalit?‘

„Ano? A... “

„A mně se to líbilo.“

Má u nás etiketa špatné PR?

Často ji vnímáme jako něco navíc. Jako dekoraci. Jako relikt „starých dobrých časů“, který dnes už vlastně nepotřebujeme.

Místo toho řešíme, jestli je kravata nutnost, nebo přežitek, co tepláky v divadle...

A jestli formálnost není spíš na obtíž.

Možná ale problém není v etiketě samotné, ale v našem historickém vztahu k ní.

Dlouhou dobu byla etiketa vnímána jako něco podezřelého.

Jako symbol odstupu, hierarchie, možná i nadřazenosti.

Zdvořilost se zaměňovala za snobismus, formálnost za pózu.

A tak jsme si postupně zvykli na opak: na improvizaci, na nevyřčená pravidla, na „nějak to dopadne“.

Vzniklo prostředí, kde si tykáme bez dohody, jsme familiární bez vztahu a kde se hrubost občas maskuje jako upřímnost.

Rovnost jsme si vyložili tak, že se vzdáme i těch jemných struktur, které pomáhají lidem cítit se bezpečně a respektovaně.

Jenže etiketa není o vidličkách ani o titulech.

Je o hranicích.

O respektu.

O předvídatelnosti v mezilidských vztazích.

A možná právě proto se dnes nenápadně vrací. Ne jako okrasa, ale jako nástroj orientace v prostředí, které je čím dál méně čitelné.

To, co někdy odmítáme jako „přehnaně formální“, může být ve skutečnosti přesně to, co nám chybí nejvíc: jasnost, důstojnost a rámec, ve kterém se můžeme potkat jako rovnocenní a přitom s respektem k rozdílům.

Možná tedy nejde o návrat k minulosti.

Ale o znovuobjevení něčeho, co jsme kdysi odložili příliš rychle.

Na střední škole nám, studentům, profesorský sbor vykal a to i tehdy, když jsme se sešli neformálně, ale zcela otevřeně jsme mohli diskutovat o čemkoliv, co nás trápilo, ať to byly schopnosti, vzhled, výkon nebo naše nedostatky a selhání.

Dnes bych ani nedokázala vyjmenovat všechna tabu, která jsme si pokrytecky nastavili a za která se schováváme. Pěstujeme si narušené sebevědomí z pochybností a předjímání.

Protože když chybí sdílená pravidla, všechno začíná být osobní.

Nevíme, co je ještě v pořádku a co už ne.

Nevíme, jestli jsme něco neudělali špatně.

Nevíme, jak nás druzí čtou.

A tak si začneme domýšlet.

Předjímat.

Pochybovat.

Ne o situaci, ale o sobě. A začínáme žít v izolaci.

Etiketa v tomhle není svazující.

Je osvobozující.

Tak dává nám lidem jistotu, že se můžeme opřít o něco víc než o odhad?

Všechny mé osobní zkušenosti i vzdělání je Vám k dispozici.

Budete-li mě potřebovat jsem zde pro Vás…

Mira Anna Barsa